Záchrana na poslední chvíli

26. září 2012 | 13.32 |

Jedná se o Téma týdne na blog.cz, které znělo "Já věřím na víly". Chtěla jsem článek přidat v neděli, ale bohužel mi v tu dobu spadl internet, a pak nebyl čas. Proto jej přidávám tak pozdě. Pokud vás zajímá výsledný žebříček, který vybírala Edith Holá, tak se na něj můžete podívat na TÉTO STRÁNCE.

mechChristabel odpočívala pod stromem na měkkém mechu, který bujně rašil okolo celého vzrostlého buku a vytvářel jakýsi hedvábný koberec. Užívala si všech vůní a zvuků přírody. Vždyť jaro pro ni bylo nejkrásnějším obdobím celého roku a ne nadarmo se mezi prostým lidem říkalo, že právě v tu dobu mají víly nejvíc práce. Jenže spousty těch, co na ně věřili, tak se od dětí přírody odvrátili.

Přišlo nové náboženství a s ním nové báje a mýty. Už se neskákalo přes oheň, neoslavoval se konec zimy a příchod jara. Pokud tak lidé činili, tak jedině potají. Ve společenstvích ukrývajících se před většinou. Jak přicházela nová víra, odcházela spřízněnost s přírodou.

Již nepanovala přírodní božstva. Ta byla pozapomenuta a odsunuta stranou jako nepotřebná, a jak že jim to ti věřící říkali? Pohanská.

Osůbka podobná napůl dospělé ženě, napůl sotva odrostlé dívence se ušklíbla. Čím méně lidí věřilo v ně, ve stvoření přírody, tak tím méně měli sil. Ne, že by nevírou zmizeli docela, ale na jedno území jich musela Matka poslat desítky. Někdy i stovky.

Mnohokrát si všimla, jak lidé hledí přímo na ní. Vidí ji, ale bojí se to přiznat, poněvadž by je upálili za čarodějnictví.

"Hlupáci," zaprskala Christabel rozhořčeně.

Věděla, že se chová jako malé dítě, ale nemohla si pomoci.

Mrzelo ji, že na ni lidé nahlíželi jako na démona hodného zapuzení. Proč? Čím si to zasloužili, když díky nim, stvořením Matky, vílám, dryádám a mnoha jiným příroda žila?

"Moc nad tím zase přemýšlíš," vytrhnula ji ze sebelítosti její kamarádka Lughné. "Nediv se, že nás zatracují. Všechno spojené s Matkou je teď nečisté. Označují to jako čarodějnictví a upalují za to. I ty by ses zřekla svých hodnot. Strach ze smrti dokáže donutit člověka ke spoustě činům, jež by za normálních okolností neudělal. Pojď radši plnit svoje povinnosti."

Pak po skleslé Chris hodila spadlou šišku. Ta vyjekla a pobouřeně vyskočila.

"Ty máš dneska náladu. Jsi víla! Na to nezapomeň. V první řadě příroda, pak my. No tak, vždyť jim dáváme tolik krás. Oni si to uvědomí, ale bude to chtít spousty času na vyléčení jejich ran, aby znovu uvěřili." Christabel nedokázala pochopit kamarádčinu smířenost. Milovala to, co ji Matka dala, ale mrzelo ji, že jsou označovány za zlé příšery. Za něco, co musí být zapomenuto.

"Chris, podívej. Voda se hněvá," Marge ji otočila směrem k říčce, která nabírala na síle a brala s sebou Všechno, co ji přišlo do cesty. Vše, včetně jejich snažení.

"Voda teče, voda smívá, voda zapomíná, že tu není sama," zanotovala Chris starý popěvek, který kdysi společně vymyslely.

"Chris, zdá se mi to, anebo tam někdo uvízl? Podívej, tam u těch kořenů vyčnívajících do koryta říčka. Sotva se jich drží. Máme ho nechat osudu anebo zasáhnout?"

Druhá dívenka přimhouřila oči a snažila se zaostřit. Podle velikosti to bylo dítě. Mohlo být staré kolem sedmi let. Mělo život ještě před sebou. Povzdechla si.

"Pomůžeme."

Chytla Margaret za ruku a společně se vydali k tonoucímu. Protentokrát využily své schopnosti létat. Neměly křídla. Pouze vzduch se pokaždé v ten okamžik rozhodl vzít na sebe podobu motýlích křídel a sluneční paprsky mu dodávaly nádherné barvy. Proto ty legendy o okřídlených vílách. Lidé je mohli vidět pouze, když v ně věřili, ale také v době, kdy byli na pokraji smrti. Jen v málo případech se jim podařilo přežít a tohle bude asi jeden z nich. Christabel v to doufala. Možná, že i ze sobeckých důvodů. Pakliže by dítě přežilo, mohlo by o nich vyprávět.

Za vzývání Matky a líbezného zpěvu požádaly řeku, aby zmírnila své tempo. Alespoň na chvíli. Než vytáhnou tonoucího z vody. Kvapně jej odtáhly, co nejdál. Pak, když bylo všem, se zájmem si vysílené dítě prohlédly. Jenže jim nebylo dopřáno více času. Začalo otevírat oči. Znamení, že musí odejít.

"Vážně chceš odejít a nechat si ujít příležitost? Víš, co tenhle čin pro nás znamená? Asi budu znít sobecky, ale pokud o nás bude vyprávět, tak v dobrém. Nech ho, ať si nás prohlédne." Tentokrát k Christabelině překvapení promluvila Margaret.

Obě tušily, jak je dítě vidí. Jako nádherné okřídlené bytosti. Christabel zvolila stříbrnou barvu pro své šaty a Margaret bleděmodrou. Jedna měla světlé rovné vlasy, druhá hnědé vlnité. Jejich světlá pleť vypadala jako průzračné sklo.

"Vy...vy jste víly?" Chlapeček pouze šeptal, ale jeho oči užasle jezdily z jedné na druhou.

"Ano, jsme," odpověděly jednohlasně.

"Proč? Proč jste...jste...pomohly?" Po vyčerpávajícím zážitku, jenž ho málem stál život, nebylo divu, že měl potíže s mluvením.

"Staráme se o přírodu. Léčíme ji, chráníme, tak proč bychom totéž neudělali i pro lidi?"

"Věděl jsem, že jste. Maminka..." znovu nádech, aby nabral sil. "Maminka mi nevěřila. Tvrdila, že jste zlé a lidem škodíte. Teď bude muset uvěřit...uvěří." Poslední slovo už chlapec zašeptal. Víčka se mu znovu zavřela a on odešel do říše snů. Christabel se k němu naklonila, aby se přesvědčila, že není mrtvý. Nebyl.

"Ohlédni se," zašeptala vedle ní Margaret.

Běžel k nim vyděšený muž a za ním pár dalších. Zřejmě se vydali hledat ty, které spláchla rozbouřená voda.
"Pojď, musíme se ukrýt. Oni nevěří. Mají na hrudi pověšené kříže."

"Já vím, ale viděli nás. Vím to. Cítila jsem na sobě pohled jejich vůdce."

Rychle se ukryli za nejbližší strom a čekaly, co se bude dít.

Když se muž, co vedl skupinu hledajících sklonil k dítěti, tak to otevřelo oči a zašeptalo:

"Zachránily mě víly."

"Já vím synu, viděl jsem je. Ale musíme mlčet. Ostatní by nám nevěřili a nelíbilo se jim to."

Muž se sklonil k chlapci a vzal ho do náruče. Naposledy pohlédl směrem, kam viděl prchat dvě víly a lehce sklonil hlavu. Mělo to být poděkování za záchranu jejich syna. Také připomínka toho, že ne všichni zapomněli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Záchrana na poslední chvíli bigbiz 26. 09. 2012 - 14:44