Nedávno jsem viděla film, jenž nesl název Právo na smrt, a tak mě napadlo téma na článek. Příběh vyprávěl o chlapci, který byl na celém těle ochrnutý a mohl hýbat jenom palcem na ruce a nejsmutnější na tom je, že tato film je natočený podle skutečné události.
Příběh vyprávěl o zoufalé matce, která se svému synovi snaží ulehčit utrpení, mám dojem, že se sešla i s prezidentem, a pořád její dítě udržovali naživu, byť nebyla žádná naděje. Jeden lékař situaci komentoval tak, že ji chápe, ale že jeho úkolem je léčit...ale za jakou cenu? Držet při životě člověka i za cenu jeho vnitřního utrpení a utrpení jeho blízkých? To, že máme právo na plnohodnotný život, víme, ale že bychom měli mít právo i na důstojnou smrt, už tak jisté není.
Máme vyspělou lékařkou techniku, léky, jež udrží při životě nemocného, který by v přírodě zahynul. Pokud pacient vysloví přání, že už nechce žít na přístrojích a souhlasí s tím i jeho rodina, pak si myslím, že je správné, aby mu dovolili odejít. Jenže lékaři už tohle jaksi nevidí a pořád je v nich jakási naději, stále samé oddalování konce, který měl už přijít dávno a prodlužování utrpění švech zúčastněných.
Když film končil, byl tam dodatek, že poté znovu obžalovali jeho matku i lékaře a tentokrát pro zabití. Nejsem si jistá, zda si to pamatuji správně, ale zaráží mě skutečnost, že zbytečně prodlužovali něco, co je nevyhnutelné. Ano, sme lidi, máme mozek, máme na rozdíl od zvířat city, abychom se dokázali postarat o bližního svého, ale máme právo udržovat při životě někoho, kdo sám jasně řekl, že chce umřít?