Letní dumání (3): Čtení knih v dětství

17. říjen 2011 | 14.49 |

Vzpomenete si, jaká byla vaše první knížky v dobách, kdy jste teprve objevovali kouzlo čtení? Jednalo se o okamžik, který se pro vás stal utrpení a ne požitkem anebo o chvíli, kdy jste propadli těm tištěným kráskám ukrývajícím nejedno tajemství? Jako v jiných dovednostech, tak, aniž bychom si to uvědomovali, tak i v čtení máme vzory. Vždyť, kdo nám přečetl první knížku? Jeden z rodičů a je jedno, který z nich to byl. Nevědomky nám tím určili naše zaměření. Aniž bychom si tohle uvědomovali, tak naše láska ke čtení záleží faktu, zda nám bylo či nebylo předčítáno. Uznávám, toto tvrzení je ošemetné a lehce vyvratitelné, ale co se stane, když bude člověk vyrůstat s rodiči, kteří jsou vášnivými cestovateli? Ukážou mu kouzlo cestování. Jak skončí dítě, které odmalinka vyrůstá v přírodě a denně s rodinou chodí na túry? Přesto se však najdou výjimky, které nechtějí podlehnout stereotypu a jdou svoji vlastní cestou. Sami si určí budoucnost, a to i když si s tím rodiče nebudou souhlasit a budou chtít, aby šlo dítě v jejich stopách.

Některým to přijde trochu víc zvláštní a předpojaté, ale myslím si, že když dítě vyrůstá v rodině, jež je neustále obklopena knížkami, má větší předpoklady k tomu stát se milovníkem knih.

Pak by se určité ovlivnění dala považovat i škola. Buď dětem v hodinách českého jazyka literaturu znechutí anebo je takříkajíc dokopou k tomu, že budou číst. Půjdou hlouběji. Hodně je může ovlivnit způsob, jakým budou na literaturu pohlížet. Buď budou mít štěstí na učitelku, která dokáže výklad podat anebo se pro ně hodiny stanou jen nutným utrpením. Mučením, jehož se zbaví v okamžiku, kdy vyjdou všechny požadované školy.

Představte si okamžik, kdy prvně držíte knížku a snažíte se pochopit její obsah. Vzpomenete si, jaká byla vaše první přečtena papírová kráska? Já bohužel ne. Byly to pohádky od Boženy Němcové anebo Putování Brouka Pytlíka? Dá se za vlastní čtení považovat i předčítání od maminky? I když, ano vzpomenu si na první předčítané řádky.

Jde o příběhy Václava Deyla – Příběhy z Medové stráně. Potom přibývala další vyprávění a já si postupně uvědomila, že tento svět mohu objevovat sama. A tak jsem postupně místo sladkostí jakožto bolestného od návštěvy lékaře začala vyžadovat knížky. Mám-li být upřímná, tak mamka z toho moc nadšená nebyla, protože tenkrát jsme bydleli ještě v Praze a přibývající literatura už nenacházela místo. Poličky již tenkrát začaly být přeplněné.

S tím došlo i na knihovny. Nevím proč, ale teď mi přijde úsměvné, že i na knihovnu museli rodiče podepsat registrační papír, že souhlasí s tím, abych knihovnu navštěvovala. A tak došlo i na vymezení toho, co musím číst a co si chci přečíst. Vzhledem k tomu, že mi nedělalo problém číst doporučenou četbu, měla jsem potom výhodu člověka, který četl téměř všechno. Ale to předbíhám. Díky tomu, že se v naší rodině knížky předávaly, tak se ke mně dostaly nejenom Foglarova díla, ale i všechny Mayovky, Verneovky, a pak postupně i zbytek naší obsáhlé knihovny.

Je to zvláštní, ale pořád jsem obklopena knížkami a vlastně se tím určilo i moje budoucí studium. I když to nemusí být očividné, tak to, jací jsme byli v dětství, to co jsme v té době četli, nás ovlivňuje po celý život. A je jedno, zda méně anebo více.

Přijde mi zbytečné vypisovat tady všechnu dětskou četbu, stále ji mám sice v paměti, ale už ne tolik, jako dřív. Jedná se o jakousi mlhavou připomínku toho, komu a čemu vděčím za svoji lásku k literatuře. Matné vzpomínky na úryvky dětských příběhů, kde dobro vždy zvítězí nad zlem, krásný princ zachrání princeznu a žijí spolu šťastně až do smrti. Naivní, ale přesto nádherné příběhy, které dětského čtenáře naučí ještě jedné věci. Zlo je zakořeněné v každém z nás a někdo ho umí, ovládnout více, jiný zas méně. Přesto si pokaždé vzpomene na zákony ve fantaskních říších. Pohádky nám totiž připomínají, že i zlo má mnoho podob, a pokud se budeme jenom trochu snažit, tak bude poraženo. Ale hlavně, pokud o tom budeme přesvědčeni svým srdcem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře