Šílenství dnešní doby

22. říjen 2011 | 13.20 |
› 

Někdy si říkám, jestli jsem se zbláznila já anebo svět. Oboje je pravděpodobné. Co je to za dobu, kdy člověk nemá ani čas se na okamžik zastavit a rozhlédnout se kolem sebe? Zastavit se a zkusit přemýšlet nad tím, jak se asi cítí ty ostatní spěchající stíny okolo něj. V posledních měsících si toho všímám čím dál víc. Jenže na druhou stranu, když se zamyslím nad tím, co chci napsat, napadne mě, jestli mám právo ty druhé lidi kritizovat? Neznám je, nevím, čím si procházejí, ale přesto mi vadí, jak se chovají. Tedy, jak se chovají v okamžicích, kdy se ocitnou v mohutném davu lidí.

Nejčastějším příkladem budiž mi hromadná doprava a obchodní centra, která jsou obzvlášť nyní před vánočními svátky přeplněná k prasknutí. Šílenství dosahuje svého vrcholu, lidé se div neušlapou, aby stihli včas nakoupit dárky, jsou unavení, podráždění, ale přesto pořád mluví o tom, jak na ně dýchá duch Vánoc. Jak si užívají té atmosféry klidu a míru.

Dám příklad, který se stal snad každému, kdo jel někdy autobusem, metrem či tramvají. Zbývají poslední minuty do doby, než přijede vámi očekávaný autobus, vy se poctivě zařadíte za ostatní, poněvadž jste přišli později a přijde vám hloupé cpát se dopředu. Jenže s údivem zjišťujete, že ne všichni jsou tak trpěliví. A kdo je tou výjimkou? S úžasem hledíte na stařenky a staříky, jak stojí před maminkou s kočárkem a urputně se snaží dostat dovnitř jako první a je jim jedno, že maminka za nimi má přednost. Oči se vám rozšíří úžasem ještě víc, když zjistíte, že jejich počínání napodobuje víc cestujících. V ten okamžik už vám poklesne i brada. Ale kdeže. Čekali jste snad, že té mamince pomohou dostat kočárek do autobusu? Proč by to dělali. Nic z toho nebudou mít, navíc je to okrade o drahocenný čas, který by mohli strávit hledáním volné sedačky. Nakonec se přeci někdo slituje a mamince pomůže. Vy v ten okamžik zavíráte pusu a ptáte se sami sebe, kam jsme to dotáhli.

Zároveň vás napadá myšlenka, že mladí jsou sice kritizování za to, že se neumí chovat, ale staří lidé se chovají někdy hůř, než ti, na které tak často nadávají. Ani jedna strana není ochotna ustoupit, nechce si přiznat, že se mílí, a že by mohla změnit své chování.

Místo toho si budou navzájem spílat a nadávat do sudokopytníků. Nezastaví se, dál si žijí podle svého přesvědčení bez snahy pochopit toho druhého. Nikdo nejsme dokonalí, ale jenom hlupák si myslí, že on je ten bezchybný.

Taky jste zašli do obchodního centra, kde se prodavačka tvářila, jako kdyby spolkla citrón, div vám nevynadala, že si dovolujete jít nakoupit do obchodu, v němž pracuje. Taky se po tomto uvítání radši rychle pakujete? Vím, že to nemá jednoduché. Ptám se sama sebe, jestli by nebylo lepší, kdyby se usmívala, ono jakmile se ocitnete v prodejně, kde je příjemná obsluha, hned poznáte ten rozdíl.

Totéž platí i pro řidiče autobusů. A proč se zmiňuju právě o nich, když už jsem jim věnovala tolik článků? Vždyť právě jim dáváme důvěru, že nás pokud možno celé dovezou tam, kam potřebujeme. Zároveň očekáváme i jistou přiměřenou úroveň jejich jednání. Nečekáte, že na vás po vašem upozornění, že i když jste zmáčkli znamení, začnou hystericky ječet a ještě vám div nevynadají, i přesto že jste se jim omluvili. Opět se jedná o příchodu z mimopražského autobusu, tady se totiž člověk nikdy nenudí.

Jde o zastávku na znamení, pani, která potřebovala vystoupit, na řidiče zazvonila tím tlačítkem, toť vše, co se musí udělat proto, abyste mohli vystoupit na zastávce na znamení. Nicméně jakmile se řidič dostal k zastávce, jel dál. Pani se ozvala, že by ráda vystoupila. Nepronesla to nijak hádavě, ani nezvyšovala hlas, prostě konstatovala situaci. Řidiče to však dokázalo vytočit natolik, že na ni spustil salvu výčitek. Prý chtěl jenom popojet, aby nemusela chodit v závějích. Popojet kam? Vždyť závěje jsou naprosto všude. Pani se omluvila, že to nevěděla. Jeden by hádal, že scénka skončí, jakmile cestující opustí autobus. Ale řidič po jejím odchodu pořád nadával. Nakonec se do toho vložila další cestující, která si nebrala servítky a od plic ze sebe vypustila to, co si myslela. Pokud řidiče práce nebaví, ať jde něco jiného, ale ať si to nevylévá na nich, svých zákaznících. Že si za jeho služby platí, a proto by za svoje peníze ráda dostávala odpovídající služby. Autobusák se samozřejmě nedal. Oba dva si stáli za svým a ani jeden neustoupil. Kdo měl pravdu? Cestující či řidič? Nikdo?

Když jdu a usmívám se, lidé se na mě dívají jako na blázna. Dovedu si představit jejich myšlenky. Proč se ta šílená holka směje, když nemá důvod? To se směje mně? A na oplátku se na mě šklebí, jak kdyby šlápli do hnědého exkrementu. A mě v tu chvíli napadá myšlenka: "Kam jsme to probůh dotáhli, že se už neumíme usmát jenom proto, že s úsměvem je ten den hned lepší? Že se neumíme vcítit do druhého a pouze se honíme za tím, co ten den musíme udělat?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Šílenství dnešní doby inenaso 22. 10. 2011 - 14:32
RE: Šílenství dnešní doby polgara 23. 10. 2011 - 13:49