Noční obloha

30. říjen 2011 | 20.22 |

 Šlo o reakci na téma týdne na blog.cz - Noční obloha. Zpočátku jsem tento článek psala jako povídku, a pak k němu připsala svůj komentář.

Temná dáma shlížela ze své výše na lidi a nemohla se dočkat okamžiku, až předá svoje žezlo zlatému muži. Právě den byla chvíle, kdy mohla dělat to, co chtěla. Mohla si užívat života a nemusela zbůhdarma brouzdat po obloze. Nejhorší na tom byla skutečnost, že dny jí utíkaly rychle, a když potom byla nucena odejít zpátky na oblohu, svůj obličej proměnit na kulatý, zářivý měsíc a přizpůsobit se... Ach, jak tyhle chvíle neměla ráda. Monotónnost, tak by nazvala noci. Vzápětí se musela svým myšlenkám zasmát. Vždyť ona byla nocí. Tmou, když všichni ostatní spí anebo tráví chvíle s těmi, jež milují.

I přes svoje pochmurné myšlenky si uvědomovala, že je na tom lépe, než slunce. Ona byla sice starší, ale měla tu výhodu, že žila během dne. Nejhorší na jejím věčném životě bylo to, že nemohla navazovat dlouhodobé vztahy. Musela počítat s tím, že ty, které si oblíbí, otevře jim svoje srdce, jednou svět opustí. Budou se muset stát součástí jí samé. Pokaždé, když podlehla citům, si uvědomovala nestálost toho, co zažívala. Ona věčně mladí, oni jsou ti, kteří podléhají času.

Během svého přemýšlení zjistila, že pomalu, ale jistě nastává den. Konečně mohla sestoupit z oblohy a vzít na sebe vzhled lidské ženy. Snášela se níž a níž, pomalu se zmenšovala a nabírala tvaru. Nehty, které na sebe dříve vzaly podobu hvězd, se vracely do svého původního tvaru, uhlově černá barva na obloze mizela zázračnou rychlostí a měnila se na krásné vlnité vlasy, v nichž se jako by třpytila světýlka podobná hvězdám.

Jakmile se ocitla na zemi, vzhlédla k obloze. Zářilo na ní jasné slunce, jehož světlo nedovolovalo odhalit to, co se skrývalo za onou září. S očima stále upřenýma na zlatý kotouč sklonila hlavu v pozdravu. Potom se obrátila k městu, které před ní leželo. Netušila, co jí den přinese, ale byla rozhodnutá si jej užít plnými doušky.

Když mířila k městu, rostla v ní zvědavost.

Co jí potká? Jaké dobrodružství zažije? Za tu dobu si zvykla nedivit se tomu, že po proměně v člověka má na sobě šaty, jež se v té době nosí a peníze, bez nichž by nemohla podniknout vůbec nic. Jediné, co jí zůstávalo stejné, byly její vlasy a nepřirozeně světlá pleť a tmavé oči. Před vstupem do města zaváhala. Čekalo ji další dobrodružství, které začne, až překročí práh své anonymity. Nakonec pokrčila rameny a nechala se pohltit životem smrtelníků. A až nadejde její čas, ona svůj úděl hrdě přijme. Opět bude proměněna na černou dámu, která za horkých letních dní zpříjemňuje chvíle milencům, svítí na cestu poutníkům a dohlíží na všechny spáče.

Během uvažování nad tím, kde jsem přišla na tento nápad, vzpomněla jsem si na mytologii starověkých národů. Především Řecko a Egypt. Právě tyto dva národy viděly noc jako dámu. V Řecku byla noc považována za bohyni jménem Nyx. Za dámu, která opakovaně vyjíždí na oblohu ve svém voze taženém čtyřmi černými koňmi. Hvězdy, které se kolem ní pokaždé seskupily, byly považovány za syny bohyně Zory. Nicméně měsícem byla bohyně Selené, já to vzala v příběhu trochu jinak, než je ve všech vyprávěních obvyklé. A všímáte si, že většinou je noc zobrazovaná jako žena? Jedná se o ženské, nikoliv mužské božstvo. Toto privilegium si pánové nechali pro slunce. Zůstává ovšem skutečností, že náboženství se od sebe liší a někdy se stalo, že nocí byl muž a sluncem žena.

Jelikož mělo Řecko mnoho bohů a bohyň, každý lezl tomu druhému do zelí. Tudíž se někdy stalo, že vícero božstev bylo určeno pro jednu věc. Proto je moje tvrzení dosti ošemetné. Vždyť jenom noc se spojovala i s dalšími bohyněmi. Jde například o Hekaté, Persefonu, dokonce i Artemis tu měla své místo.

Vzhledem k tomu, že Řecko je pro mě největší inspirací, zůstanu jen u něj. Věnuju se sice i ostatním národům, ale tam si nejsem natolik jistá, abych vás o nich mohla poučovat a hrát si na madam vševědoucí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře