Procházka

1. listopad 2011 | 17.05 |

Mladá žena stála uprostřed chodníku a prázdným pohledem hleděla před sebe. Na sobě měla oblečení, které odpovídalo počasí. Pro dnešní den zvolila světlé zelené šaty s úzkými ramínky bez jakéhokoliv vzoru. Jediným zdobením byl pásek, jenž zvýrazňoval její útlý pas. Její tmavé vlasy jí volně spadaly na záda. Neměla je rovné, a pokud se na ní někdo zadíval déle než několik minut, mohl si všimnout, že hrají všemi tmavými odstíny, na které si byl člověk schopen vzpomenout.

Jakmile na někoho upřela svoje zelené oči, člověk se v nich utopil. Nebyl schopen od nich odtrhnout zrak, neboť v nich zářilo jakési jasné světlo. Jako by v nich plál samotný pekelný oheň. Tento odhad nebyl daleko od pravdy, neboť nejenom že nepatřila do této doby, ona procházela světem neslyšena. Dokonce ani viděna. Věděli o ni díky tomu, co činila. Dnes měla za úkol odškrtnout další jméno ze seznamu. Byla poslem. Poslem té, jíž se tak všichni báli, ale nikdo se jí dosud nedokázal vyhnout. Proto bez váhání zamířila směrem, kde byla její oběť. Neříkala jim jinak. Nedávala jim jména. Proč taky? Proč by se měla zabývat malichernými životy, když ona tu bude pořád? Ať dělají, co chtějí, stejně všichni jednou ze světa odejdou. To byl jeho smysl. Ne to, co si ti bláhoví hlupáci vysnili. Místo, aby si užívali daru, který jim byl dán, marnili jej přemýšlením nad ničím. To bylo pořád samé, kdyby a co by. Málokdo z lidí dokázal využít toho, pro co byl stvořen.

Rázným krokem zamířila pestrobarevným davem. Bylo jí jedno, že jí prochází. Že ve své podstatě neviditelná a nevítaná. Za tu dobu se naučila potlačovat všechny svoje emoce. Všechno, co ji kdysi dělalo člověkem. I když byl krásný jarní den. První den prozářený slunečními paprsky, lidé umírali dál a ona na tom nehodlala nic měnit.

Marek, který se ten den rozhodl vyrazit na procházku, si pustil do uší sluchátka a užíval si krásného jarního dne. Jeho duše jásala, neboť to byl první jarní den po dlouhé a obzvlášť náročné zimě.

Vypadalo to, jako by jim počasí chtělo dát naději, že ty dlouhé zimní dny nejsou trvalé. Že jakmile zimu vystřídá jaro, nastanou dny plné pohody. Jedinou nevýhodou oněch dní byla skutečnost, že lidé měli mnoho času na přemýšlení, a pak ty myšlenky prezentovali všemi možnými způsoby. Nechápal to. Nač přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, když tím stejně nic nevyřeší a pouze si zkazí náladu? Znechuceně zakroutil hlavou a rozběhl se po zabláceném chodníku, jenž se klikatil městským parkem, který byl v tuto chvíli plný různých existencí. Od mladých či starších lidí sedících na lavičkách až po majitele venčící své čtyřnohé miláčky.

Zvuky sice díky hlasité hudbě neslyšel, ale stačilo mu vidět a cítit, aby si dokázal domyslet zbytek. I přes jeho snahu nedokázal z hlavy vytěsnit rozhovor s jeho dvěma kamarády, kteří se s ním přeli o jedné věci, na níž se ani jeden nedokázali shodnout, a pokaždé tyto diskuze skončily hádkou. Zrychlil, pokrčil ruce a zcela se ponořil do běhu. Nesmí přitom zapomenout dýchat a soustředit se na pravidelné pohyby rukou, které mu tento spor vždy ulehčí.

Přestože nechtěl, musel si dávat pozor na výkaly, které tu zanechávali pejsci, jejichž majitelé nebyli schopni sebrat ani to hovno. Dost často se mu stávalo, že jakmile vypnul a přestal si dávat pozor na cestu, tak na konci zjistil, že šlápl do hnědého exkrementu. Během jeho ostražitého pozorování cesty jeho zrak nechtěně padl na mladíky sedící na lavičce. K jeho překvapení se jednalo právě o ty dva, o kterých před chvílí přemýšlel. Podle všeho byli zabráni do vážného rozhovoru, takže nevnímali okolí. Což mu nahrávalo do karet. Tušil, o čem se baví a zvědavost mu zakázala pokračovat dál. Proto využil možnosti a přikradl se k lavičce, jež stála vedle té, na níž seděli výše jmenovaní. Že by měl konečně možnost vyslechnout si obě strany bez přikrášlování? Napadlo jej hned, jakmile zabral místo a přisunul se tak blízko, jak si troufl.

Ti dva byli natolik ponořeni do své diskuze, že si nevšimli ani nově příchozího, který je "nenápadně" poslouchal. Pro jistotu si nechal sluchátka, aby mohl alespoň předstírat, že poslouchá hudbu a ne své kamarády. Nikdy nedokázal pochopit, jak se oni tři mohli dát dohromady. I když dohromady nebylo asi správné slovo. Rozuměli si, dokázali spolu strávit hodiny vymýšlením různých výletů, které pak zrealizovali a natáhli do nich i další lidi z jejich party. Jenže, nevýhodou byly právě rozdílné povahy tří přátel. Každý si stál za něčím jiným a ani jeden nechtěl ustoupit ze svých priorit, přičemž všem bylo jasné, že se chovají jako malí kluci.

Aniž by si to připouštěl, hlasy jeho přátel najednou nabraly na síle a vypadalo to, že se schyluje k zuřivé hádce. Oběma na tvářích naskočily červené skvrny a z očí jim blýskalo.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co ti vadí na tom, že smysl života vidím v tom si jej nejlépe užít? Žít a nejen přežívat?" To promluvil Pavel. Věčný optimista, který žil ze dne na den a odmítal řešit takovou malichernost, jakou podle něj byla budoucnost.

Marek však věnoval pozornost Tomášovi, jenž vypadal, jako někdo, kdo zvažuje, co odpoví. "Ano, člověk má právo na to, aby si užíval. Ale podle mě platí heslo nejdřív povinnosti a potom zábava. Copak po sobě nechceš nic anebo nikoho zanechat? Člověk je tu od toho, aby tvořil. Aby využíval daru, jenž mu byl dán a ne aby život marnil staráním se sama o sebe. Jak se říká, všeho s mírou."

"Pff, podle mě nevíš, o čem mluvíš," odsekl naštvaně Pavel. "Chováš se jako chodící encyklopedie, jako Brouk Pytlík, který všechno zná a všechno ví. Záleží na člověku, jen na něm a na tom, aby se rozhodl, co je pro něj nejlepší."

Tomáš, který znal muže naproti němu natolik dobře, nasadil klidný výraz, zklidnil dech a upřel na kamaráda pohled: "A co když najednou umřeš? Opravdu chceš odejít ze světa s vědomím, že jsi po sobě nic nezanechal? Ano, žiješ jen pro sebe, žiješ věcmi, které tě baví, ale mrháš svým talentem. Je skutečně tak těžké pochopit, že jsme tu od toho, abychom zachovávali naši populaci, využívali talentu, který ovládáme?"

Marek se v tu chvíli ušklíbl. Vzápětí se musel rozhlédnout kolem sebe, protože mu přišlo, že se najednou ochladilo. Také mu neuniklo,  že větve stromů se rozpohybovaly, jenže jejich nečekaný praskot neodpovídal počasí, které dosud venku panovalo. Vzhlédl k obloze a zjistil, že je pořád bleděmodrá, bez mráčků a slunce na ní jasně září. Také si všiml, že jeho dva přátelé jsou najednou oba dva potichu. Už se dál nehádali, pouze seděli na lavičce a hleděli před sebe. Ten co k němu seděl otočený obličejem, se tvářil vyděšeně. Druhému začala padat hlava a tělo s sebou podivně cukalo.

Marek uslyšel Pavlův hlas, ve kterém zaznívala počínající hysterie. "Tomáši, přestaň mi tu hrát komedii. Jestli chceš, uznám, že mluvíš pravdu. Ale hlavně se proboha uklidni!" Poslední slova zaječel. Jeho přítel totiž přepadl v jakémsi záchvatu dopředu. Ozvalo se chroptění. Poslední ze tří kamarádů tam seděl jako přikovaný, neschopen slova a jen sledoval situaci před sebou. V hlavě měl prázdno a oči vytřeštěné hrůzou. Jak je možné, že vždy energií nabitý Tomáš má najednou problémy se zdravím? Je něco, co jim zatajil?

Potřásl hlavou, aby alespoň trochu dokázal vnímat. Jediné, k čemu se nedokázal přinutit, byl pohyb. Pohyb, určený k tomu, aby z té lavičky vstal a prozradil tak svoji přítomnost. Znovu však pocítil ten chlad tak neobvyklý pro toto počasí. Co se to dnes děje? Konečně byl schopen vnímat okolí. Rozhlédl se a zaujalo jej místo mezi rostoucím davem. Šlo o nenápadný stín. U toho stíny ovšem nestál nikdo, kdo by jej mohl vrhat. Zvláštní bylo, že ona černá čára měla i tvar. Tvar těla, a když se na něj zahleděl, zjistil, že ten stín se z ničeho nic zhmotnil. Vzal na sebe podobu ženy v zelených šatech. Ty ho však neupoutaly tolik, jako oči. Dva tmavé otvory v krásném obličeji plné vražedného chtíče. Zděšeně zalapal po dechu. Neměl nejmenší ponětí, kdo nebo co před ním stojí. Jedno věděl jistě. Ta věc nebyla onou krásnou ženou, ale zrůdou, která mu vzala kamaráda. Někoho, na kom mu záleželo a s nímž prožil tolik krásných chvil.

Jakmile na ni upřel pohled, ta dáma zmizela. Zvuk byl opět zapnut a okolo něj se ozýval křik lidí, kteří zděšeně sledovali, jak přijíždí někým přivolaná sanitka. Ta však již nebyla potřeba. Lékař konstatoval na místě smrt. Přičemž Marek zaslechl něco o tom, že se zřejmě jedná o předávkování.

Ale jak to, že si nevšimli, že Tomáš bere drogy? Vždyť kdyby měl rozpíchané ruce, všimli by si toho. Kdyby najednou změnil svoje chování, neuniklo by jim to. Aspoň v to doufal. Co mohlo jindy zdravého a veselého člověka zabít? Proč zrovna on? Myšlenky, které Pavla v tuto chvíli napadaly, byly na hony vzdálené tomu, co se tu teď dělo. Sice ještě před chvílí vnímal, jak jeho přítele odvážejí, ale teď se vracel do doby, kdy spolu trávili všichni tři čas.  Do okamžiků, které se pro něj staly vším, a nedokázal se smířit s tím, že už budou jen dva. Dva ze tří. Neúplný kruh přátel a netušil, zda se tato ztráta někdy zahojí. Další, co ho zajímalo, byla ta žena. Žena tak zvláštní, že po jejím příchodu umřela jemu blízká osoba.

"Jste v pořádku?" Uslyšela najednou za sebou něčí hlas. "Já jenom, že vypadáte, jako kdybyste viděl ducha. Vím, že tu právě umřel naprosto zdravě vypadající člověk, ale vás se to snad netýká?"

Pavel se překvapeně otočil na osobu, která na něj promluvila. K jeho údivu se jednalo o drobnou stařenku, které na tváři pohrával mírný úsměv. Byla protikladem té démonky v zelených šatech. Nevěděl, co má odpovědět. Říci pravdu? To by jej odvezli do ústavu pro duševně choré. Stará pani však vypadala jako někdo, komu může věřit a kdo jej pochopí. Vyslechne. A on teď někoho takového potřeboval.

"Mohu k vám být upřímný?" Otázal se té dámy a snažil se přitom mluvit tak, aniž by se mu třásl hlas.

"Můžete. Ale nebylo by lepší, kdybychom odešli dál od toho mumraje?" Navrhla stařenka a na její věk se hbitým tempem začala protlačovat davem hlouběji do parku, kde budou mít klid.

Jakmile si zabrali lavičku, která stála ve stínu stromů, dal se Pavel do podrobného vyprávění o tom, co se dnes všechno dělo. Nezapomněl se zmínit o tom, že muže, který dnes zemřel, zná, nevynechal ani tu dámu v zelených šatech. Stará paní po celou dobu mlčela, jen na něj hleděla pohledem, jenž jasně dával na srozuměnou, že ví víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

"Takže přepokládáš," promluvila poté, co jej vyslechla. "Že se jedná o někoho, kdo zapříčinil přítelovu smrt? Někoho, kdo si jenom tak vyšel v lehkých dlouhých šatech, nikde neměl žádnou zbraň a jenom oči připomínaly pekelné plameny?"

Pavel, kterého z míry vevedla její reakce, přikývl.

"A i přesto, jak všechno divně působí, mi po pravdě řekneš, co si myslíš. Nic nevynecháš a nezabýváš se následky. Vás mladé nikdy nepochopím a ani to nemám v úmyslu." Stařenka se zasmála skřehotavým smíchem a její příjemná povaha i vzezření byly ty tam. Najednou nevypadala křehce, ale jako někdo, kdo má za hodně za sebou. Její kůže ztmavla a oči zčernaly. Mladík na dámu v letech užasle hleděl. Jeho mysli totiž nedokázala pochopit, co se tu dnes všechno děje.

"Smrt je součástí života každého z nás. A i když se lidé snaží tento jev obejít, nedaří se jim to. Můžete vymýšlet jakékoliv teorie, hledat kameny mudrců, myslet si, že dokážete smrt odvrátit pouhými plastickými operacemi či si život prodloužit novými léky proti stárnutí. Ani jedno z toho nebude působit věčně. Člověk je smrtelný, a pokud se s tím nesmíří, bude se utápět vy svých iluzí, nic z toho krátkého života, co mu byl dán, nebude mít. Tvůj přítel měl pravdu v tom, že byste si měli užívat každé minuty. Prožívat všechny okamžiky. Ať už špatné nebo ty dobré. Ale zapomněl na jedno. Neměl by se protivit předem určenému řádu věcí. A to tvůj přítel dělal. Bral léky, u nichž doufal, že mu prodlouží život. Ale šlo jen o dobře promyšlený podvod těch, kteří se na touze po věčném mládí snaží přivydělat."

Pavel neschopen slova jenom ztuhle seděl na lavičce a zíral ne starou pani. Byla to však stařenka?

"Víš, jednu věc nepochopím," pokračovala neúprosně dál. "Proč věříte ve věci, které nejsou? Máte dar, využijte jej plnými doušky a nehoňte se za vlastním ocasem, jenž nemáte. Ano, existují věci mezi nebem a zemí, ale nesmrtelnost to není. K té musíte dojít po dlouhém a náročném procesu. Po něčem, čemu se říká prozření. Většina vašich náboženství je založena jen na výmyslech vašich představených. Uznávám, že rčení Na každém šprochu, pravdy trochu, má svoje opodstatnění, ale v tomhle se neuvěřitelně pletete."

"Kdo jsi?" Pavlovi se konečně vrátila řeč.

"Kdo jsem? Ta mladá žena už tě nezajímá? Jsme jen posel, ona je Vykonavatelkou. Tvůj přítel svůj boj prohrál, tak musel zaplatit nejvyšší cenu. A já jsem tu od toho, abych tě varovala před jeho chybou. Jdi dál. Žij."

"Ale pořád nechápu, co..." mladíkovi však nebylo dopřáno sluchu, neboť ona stařenka už před ním neseděla. Na lavičce leželo jen několik listů a okolo něj foukal chladný, ale přesto příjemný vítr, jenž zvedal prach z cesty pro chodce.

Vzhlédl k obloze. Ta měla stále bleděmodrou barvu a slunce na ní zářilo jasněji než, kdy dřív. Jak je tedy možné, že okolo něj foukal studený vítr? Zbláznil se on anebo svět okolo něj?

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře