Až spadne poslední hvězda

6. listopad 2011 | 20.53 |

 Tato povídka byla zveřejněna ve sborníku 2010

Mladík se tento den již po několikáté vracel přes park do práce. I přestože to s jeho prací nesouviselo, byl nucen vyřizovat zásilky, které se musely doručit až do domu. Procházka na čerstvém vzduchu mu nevadila. Ba naopak. Děkoval Bohu za to, že se díky ní dostane ven a aspoň na chvíli opustí ten blázinec, jenž v jeho zaměstnání panoval. Nikdy nechápal lidi, co shánění dárků nechávali na poslední dny před Vánoci a ještě se tím hrdě chlubili. Vždyť, ať mu nikdo nevykládá pohádky o tom, že přes rok nemá čas na to, najít si pár volných hodin a v klidu si všechno poshánět. Kolik nervů by tak ušetřil jak sobě, tak ostatním. Jenže, to dřív nastane konec světa, než si lidé najdou čas i na ty méně příjemné povinnosti.

Na jednu stranu je dokázal pochopit. Málokdo má náladu po pracovní době či po škole lítat po obchodních centrech a shánět pro své milované dárky. On to řešil tím, že každému dal pozornost, aby se neřeklo a větší finanční obnos, aby si každý z nich vybral to, po čem jeho srdce nejvíc touží. Možná to znělo alibisticky, ale lepší, než se seknout a dát hloupost, která se stejně bude měnit za jinou věc.

Zakroutil hlavou a přidal do kroku. Díky nově napadanému sněhu měly tramvaje zpoždění a někdy se mu stalo, že se do ní nedostal, protože byla přeplněná a musel tudíž čekat na další. Když tam tak stál na zastávce, ověšen taškami plnými balíčků, rozhlédl se kolem sebe. Mnoho lidí vedle něj nervózně pokukovalo po klejích a odhadovalo, kdy se už konečně dostanou do dopravního prostředku. Někteří začali podupávat a přecházet, aby se aspoň trochu zahřáli.

Pozoroval mladé lidi s očividně těžkými taškami na zádech, jak stojí v hloučcích, kouří a mluví. Muže a ženy středního věku, kteří se buď vraceli z práce anebo do ní zrovna šli, maminky s dětmi, staré lidi postávající přímo u konce chodníku, aby se potom mohli co nejdřív dostat do tramvaje. Před ním se odehrával život se vším, co k němu patřilo. A on možnost žít miloval a nenáviděl zároveň. Nicméně si uvědomoval, že když bude žít pouze ze dne na den a jenom protože musí, zblázní se z toho.

Zešílí a udělá nějakou pitomost. A to nechtěl. Má rodinu, práci, kterou jakž takž snáší, koníčky, přátelé. Tak proč se vztekat nad tím, že nemůže mít víc? Moc dobře věděl, že během vteřiny může i tohle ztratit.

Jednu z tašek položil na zem, aby se podíval, jak moc velké zpoždění bude mít. Vzápětí zůstal na hodinky užasle zírat. To už tu vážně stojí téměř dvacet minut? Zakroutil hlavou a zoufale se rozhlédl po ostatních. Kdyby tolik nepřemýšlel, mohlo mu dojít, že tváře okolo něj zůstaly stejné. Pouze jich několik přibylo.

Tašku nechal položenou na zemi, sundal si rukavici a zašmátral v kapse kabátu, s tím, že se podívá, která adresa je nejblíže a dojde tam pěšky. K jeho úlevě se nacházely tři na stejné ulici. Výborně, tak to bude rychlejší, než kdyby pokračoval ve zbytečném čekání na dopravní prostředek, jenž stejně přijede kdovíkdy. Během vteřiny byl připravený na odchod, naposledy se rozhlédl po okolo stojících lidech a zjistil, že někteří jej budou následovat, poněvadž i jim došla trpělivost. Na přechodu naštěstí nebyl semafor, takže nebude ztrácet čas čekáním, než padne červená. Bílou zebru přeběhl a ocitl se tak na protější ulici, která byla přeplněnější, než samotná zastávka. S otráveným povzdechnutím si vzpomněl na písničku, kterou mu kdysi dávno pouštěl jeho syn. Jmenovala se Ladovská zima a dnešní situaci vystihovala mnohem lépe, než jakékoliv televizní zprávy.

V duchu se omlouval těm, do kterých vrazil taškami. Nesnažil se omlouvat tím, že je tu málo místa. Když se člověk snaží, jde všechno i ve zdánlivě nemožné situaci a tohle byl ten případ. Naštěstí pro něj, se nad tím ostatní lidé nepozastavovali a šli dál. Přesto, že jeho mysl pořád všechno omlouvala, tak mu párkrát uniklo polohlasné zaklení, neboť několikrát málem skončil na zemi. Ach, jak tohle zimní období nesnášel. Nejhorší na tom teď bylo, že sníh, který dřív připadával postupně, napadl v jeden den a způsobil tím české zemi menší šok. Tohle skutečně nikdo nečekal a doprava od té doby kolabovala každou minutu.

 Zrak mu znovu sklouzl na hodiny, které stály na náměstí. Bude mít větší zpoždění, než s jakým počítal. Odklidil se stranou a poté, co se zbavil svého závaží, zavolal do práce, že jeho pochůzka potrvá déle. Jeho šéf sice pronesl pár kousavých poznámek, ale nakonec dodal, že není jediný, kdo se vrátí, až když mu bude končit pracovní doba. Mladík po skončení hovoru udiveně zakroutil hlavou. To si vážně jeho vedení myslí, že rád mrzne venku? Ale co už. Hloupé poznámky je někdy lepší neřešit.

Než oběhl ony tři adresy, byl promrzlý na kost a v duchu proklínal své vedení, že se aspoň nemůže vést v autě. Sice by to trvalo ještě déle, ale byl by v teple. Jenže když pohlédl na seznam, jeho nálada klesla ještě níž. Ach, proč on. Jeho mysl už se ani nesnažila hledat něco dobrého na této situaci. Zima, namrzlé a ještě neupravené chodníky, hromadná doprava, která je mu momentálně k ničemu a spousta nedoručených zásilek před ním.

Před očima se mu začaly dělat mžitky. Naposledy totiž snídal a podle hodinek bylo již dávno po poledni. Jenže, pořádné jídlo si dovolit nemohl, protože by to jeho vedení považovalo za ulejvání. Nicméně, jíst musí, jinak jim tady pojde hlady. Proto zamířil k nejbližšímu rychlému občerstvení, kde si koupil hodně syté jídlo, které následně co nejrychleji snědl. Nic moc, ale aspoň něco. Pomyslel si unaveně.

Znovu posbíral balíky a vydal se na cestu. Zvláštní bylo, že předtím, než se najedl, měl dostatek energie a nedělalo mu problém jít rychle, teď si však připadal, jako někdo, kdo má na nohou okovy. Jeden krok, druhý krok, přehození balíků, aby ulevil bolavým rukám a znovu. Jeden krok, druhý krok, vyhnou se spěchajícím lidem, neuklouznout. Připadal si jako ve filmu, který se zasekl a pořád přehrával jednu a tu samou část. Krok sum krok, krok sum krok.

Čas se vlekl čím dál pomaleji. Proč kruci musel jíst a nepřekonal se? Sice teď svůj žaludek neslyšel, ale cesta se stala nesnesitelnou. Možná za to mohl mráz, možná to jídlo, které do sebe rychle naházel. Už se ani nesnažil uhýbat lidem. Ať si uhnou oni. Probleskla jeho myslí nenávistná myšlenka.

Vzápětí si musel pořádně zanadávat. Copak chce být jako oni? Stejné tělo bez duše hrnoucí se za svým a neberoucí ohledy na ostatní? Až nyní dokázal pochopit, jak se asi cítí a proč se tak chovají. Až když se dostal na samé dno, kdy musel vynaložit hodně velké sebeovládání, pochopil, proč se z jednotlivců stává jeden z davu. Jenže, byla tohle omluva? Měl právo si vylívat svoji mizernou náladu na jiných lidech? Neměl. Tím si byl víc než jistý. Proto se zhluboka nadechnul, napočítal do deseti a znovu se vydal směrem, kde snad ukončí svoje pochůzky.

Jenže zapomněl, že se nachází před přechodem a že by se mohl podívat, zda může vůbec jít. Zda by neměl počkat na to, až padne jistý zelený panáček oznamující, že teď mají přednost chodci. On se však nepodíval. Byl natolik ponořený do svých myšlenek a problémů, že vykročil v nesprávný čas. Jak málo stačí k tomu, aby se člověku změnil celý život. Anebo aby skončil. Aby vyhasl stejně náhle jako poslední hvězda. Ta, která do poslední vteřiny odolávala, ale nakonec i ona byla nucena chabě zablikat a skončit svoji pouť.

Jakmile totiž vkročil na přechod, odnikud se najednou vyřítilo auto, které mělo problém s brzděním. Již zdaleka lidé slyšeli skřípění brzd, hvízdání pneumatik a k tomu se začal přidávat vyděšený křik okolostojících. Muž, který roznášel zásilky, si až teď uvědomil, jakou udělal chybu. Jenže, bylo pozdě na cokoliv. Navíc, i kdyby mohl udělat jakýkoliv krok, který by mu zachránil život, nebyl by toho schopen. Zkoprněl hrůzou. Stál tam jako solný sloup a upřeně zíral na blížící se auto.

Když potom letěl vzduchem, padající sníh mu připadal jako hvězdy. Jako postupně vyhasínající hvězdy, jež musejí opustit své místo, aby mohl přijít den. Jenže jemu přicházela noc. Noc plná bolesti a nesplněných snů, které byly plné snášejících se a blikajících světýlek. Jednalo se však hvězdy?

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře