Rozhovor 7 - Kittanya

17. listopad 2011 | 14.02 |

Slečna, která nejdříve figurovala na doméně blog.cz, ale pak se přestěhovala na blogger.com. Odkaz číslo 1 a odkaz číslo 2

Jedna: Každý z nás jsme nějak začínali a až časem jsme si díky častému přidávání článků ujasnili, jakým směrem se budeme v internetovém světě ubírat. Kdo tebe inspiroval k založení blogu? Jsi spokojená s tím, jak se tvoje psaní vyvinulo?

Už nevím, kdo přesně mě inspiroval k založení blogu. Ale začalo to tak, že jsem si pročítala články různých bogerů, psali co chtěli, i když neuměli tvořit www stránky. Navíc zadarmo. Přesně taká esa jako su já. Jednoduchost a dostupnost blog.cz tomu nahrály, a tak se můžu také zařadit do jeho komunity. Původně měl být můj blog jako takový deníček ze školy, kde jsem si shromažďovala informace, které mě zajímaly a které by se mi mohly hodit. Zároveň k nim přibývaly vlastní zápisky ze školy, které nikdo ze studentů neměl vypracované takovým způsobem, jako já. Nakonec zůstaly jen moje zápisy a vejšplechty ze života obyčejného hominida. Zkopírovaných článků nebylo mnoho, ale teď nejsú vůbec.

Dvě: Patříš mezi tu část, která je schopná psát při jakékoliv náladě, anebo ti stačí jenom nápad, jenž tě nakopne natolik, že otevřeš word a píšeš?

0pt;font-family:"Times New Roman","serif"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-fareast-language:CS">Spoustu článků už mám napsaných, to jak likviduju sešity ze školy. Další články vznikají spontánně, tak jak mě to nakopne do hlavy. Nejde ani tak o náladu, jako o volný čas. Můj blog mě prostě baví.

Tři: Zaujala mě tvoje rubrika Příběhy ze sna a při projíždění příběhů jsem si všimla, že tam zveřejňuješ nejen to, co se ti zdálo, ale i věci, které se dosud řeší a neberou konce.

Zaujaly mě především ty články inspirované tvými sny. Sama s tím mám podobné zkušenosti a vím, že noční můry nejsou zrovna příjemnými společníky a vypsání se z toho, dost pomáhá. Ale zároveň vzniká dílko, na něž může být jeden hrdý. Který příběh bys doporučila ty?

:-D Příběhy ze sna jsou kompletně všechny psané ze sna. To je jediná rubrika, na kterou nemám sebemenší vliv. Prostě píšu sen,. který si zrovna pamatuju. Sny se mi zdají každú noc. Ale je jen málo těch, které si zapamatuju až do rána. Proto si je někdy musím napsat na papír ve tři ráno. Můj nejoblíbenější sen jeČí život je lepší, psa nebo člověka?Nezdál se konkrétně mně, ale mému příteli. Svůj sen mi odvyprávěl a já mu dala literární podobu. U ostatních záleží na čtenáři.

Čtyři: Tvoji láskou je také veterina, které věnuješ hodně článků na svém blogu. Nechceš nám prozradit pár zajímavostí z tohoto oboru?

Určitě všichni znají frázi: "Veterina není škola, ale styl života." V tomto případě to není jen fráze, ale holý fakt. Člověk, který pracuje se zvířaty, je vždycky magor většinou společností málo pochopený. Veterinu by neměli dělat lidé, kteří jí nežijí a kteří v ní vidí peníze. Ale, kterým proudí veterina v krvi a bojují za svou práci a zároveň o svůj koníček. Je to nedoceněný obor. Všichni vidí poslání v záchraně života člověka a záchraně toho, co pro člověka nejvíc znamená. Avšak už si neuvědomují, že lidský život není jediný život na planetě.
Každá věda má svoje pro a proti. V našem oboru sice nepřebíráme tak velkou odpovědnost jako za život člověka, ale můžeme třeba zachránit čtyřnohého člena rodiny. Můžeme zachránit kriticky ohrožený druh zvířete. Můžeme zachránit život zvířete, který pomáhá člověku slepému, postiženému, epileptikovi, srdcařovi... Můžeme zachránit psa, který vyhledává ztracené lidi nebo lidi hledané policií.
Na mé práci se mi líbí to, že do ordinace veternáře může vejít kdokoli. Humání lékaři léčí přecejen člověka. Ten je pořád stejný. Navíc veterinář není jen obvodní lékař, ale je to zároveň zubař, ortoped, gynekolog, kardiolog, anesteziolog, chirurg, imunolog, zkrátka musí být připraven na všechno. Musí se spolehnout sám na sebe. A troufám si říct, že kdyby mi do ordinace přišel člověk s lehkým zraněním, budu ho umět ošetřit stejně dobře jako humánní lékař. O poskytnutí první pomoci nemluvě.
Naši pacienti s námi nemluví a nerozumí nám. O to více musíme rozumět my jim. A další výhodou této práce je, že veterinář nepracuje s homeopatiky, což jsou léky, které většinou pracují na principu placeba. Já nemůžu říct pejskovi: "Tohle spapej a hned se ti udělá líp." Ono mu to musí udělat líp, jinak mu líp nebude. Veterina není prostě pro každého. Je to však obrovská výzva na celý život.

Pět: Na blogu najdeme i tvoje fotografie, opět z oboru, jemuž se věnuješ a překvapilo mě, že do galerie dáváš fotografie z pitevny. Jaké byly tvoje pocity, když si poprvé pitvala?

Úžasné! To si člověk, který není právě tím magorem, jak jsem popsala v předchozí otázce, ani představit. Nahédnout dovnitř, podívat se z blízka. Zjistit jak to funguje, osahat, co se porouchalo... Je to něco neuvěřitelného. Smrt už vzít zpět nejde, a proto nemám problém s pitvou. U zvířete na pitevním stole se nedá nic zkazit, ale na živém víc, než lze někdy připustit. Na ten smrad se dá velice rychle zvyknout a pohled na krev nebo na mrtvé tělo mi problém nedělá. Divila by ses, ale v životě existují daleko horší a nepříjemnější věci. Na VŠ mě mrzí jedna věc. A mrzí mě hodně. Studenti na VFU mají bezpochyby málo praxe a málo zkušeností. Což je obrovská škoda, vzhledem k tomu, že jsou odkázání se učit celý život. Jako veterinární asistent jsem neměla problém s lékařem, který by mi neporadil, neukázal, nenaučil. Ale jako medik je to problém. Ne každý veterinář si může dovolit přenést část zodpovědnosti na medika. Ale jako veteirnární asistent mám víc zkušeností než jako medik.

Šest: Poslední dobou můžeme najít tvoji maličkost na Autorském klubu, kde ses stala jakýmsi vůdcem a tím, kdo se stará o chod projektu, jenž měl původně na svědomí Krutomluv.

Díky tomu, co tam děláš, dokážeš mezi blogery rozpoutat horlivé diskuze, které neberou konce. Neunavuje tě to někdy? Nemáš někdy chuť se na vše vykašlat a věnovat se pouze svému blogu? Pokud ne, musím obdivovat tvoji trpělivost a snahu pořád vysvětlovat stejnou věc.

Autorský klubu nevedu zdaleka jen já. Ale celé Správcovské komando. Celý ten tým udržuje v chodu několik stovek blogů, kteří si, zaslouží vyzdvihnout z toho několika tisícového chumlu blogů na celém blog.cz. Avšak hlavní kápo, které nás drží na řetězu je naša Kriza, bez které by to vůbec nešlo. Držet na řetězu je moc silné slovo. Drží nad vodou. Nejen celé Správcovské komando, ale celý klub.blog.cz.

Chuť na vše se vykašlat a prásknout i se svým blogem o futra mám každú chvilu. Ale neudělám to už jen proto, že se najdú blogeři, kteří si zaslúží být světluškami blog.cz. Ti, pro které byl AK vytvořen, a nejsú tam, jsou světluškami v celém tom pralese blogů a je jich škoda. Ale přiznávám se, že mě mrzí blogeři, kteří si vždycky najdú příležitost všechno poplivat. Není to tím, že se námi nesúhlasí, ale tím, že si vyberú ke kritice jen to, co sa jim hodí a to, co je dobré nahlodajú též. Je to jako když si chceš zakúsnuť do šťavnatého jablka a uvidíš ocásek červa. Už nekúšeš jen do té části, která je dobrá, ale celé jablko vyhodíš. Nesúhlasit je správné, ale drtit to hezké je lehčí.

Sedm: Každý máme svoje vzory, na něž nedáme dopustit a je jedno, zda se jedná o literaturu anebo o jakýkoliv jiný druh umění. Můžeš čtenářům prozradit pár svých favoritů?

Mým vzorem je každý člověk, který něco umí a který zároveň není narcis a pokrytec. Bez ohledu na věk, národnost, vzdělání. Většinú to sú dobří lidé. Lidé, kteří sa dokáží dostat z každé břečky a se vztyčenú hlavú sa nad svým neštěstím usmějí a idú dál. Zrovna dnes byli mými vzory dva kluci v mém věku, v naplněné šalině. Celý dav lidí namačkaný uvnitř sa šťuřil, nadával, breptal. Jen oni dva sundali batohy a na každé zastávce vyšli ven, aby mohli vystúpit ti, co potřebují. Ne že bych byla nějaká fiflena, ale měla jsem ještě půlnoc a v hlavě termity. A tak jsem sa po nich opičila. Probudila mě až stařenka, která nás všechny tři poplácala po rameni, popřála hezký den, usmála se náhradníma zubama a zmizela.
Kdybych si měla vzít vzor z herců, byla by to Meryl Streep. Kdyby to měl být někdo z hudby, byli by to Two Steps From Hell. Kdyby to měl být sportovec, byl  by to Janne Ahonen. Kdyby to byl někdo z rodiny, je to zesnulý strýc Darken. Kdyby to byl někdo z vědců, byl by to Fleming. Kdyby to měla být pohádková bytost, byla by to Šeherezáda. Vzorů je hodně, ale je jen na každém z nás, co dokažeme sami.

Osm: Jakožto milovnice zvířat jich máš pár doma, překvapilo mě, že jsi majitelkou hada, jehož si pojmenovala Ferda a buďme upřímní, není to zrovna drobeček. Pak ti dělají společnost dva pejsci a papoušek. Jak si k nim přišla?

Ferda je plazisko, u kterého ani nevíme pohlaví. Dostal sa k nám domů jako Vánoční dárek. Vydupala jsem si ho v první třídě základky. Je to nejpřítulnější člen naší rodiny. Aisha je fena čistokrevného Čínského chocholatého psíka, kterému však majitelé už nevystavěli PP. Navíc byla jako štěně jiná a ne zrovna podle standardu. Nikdo jí nechtěl. K nám domů sa dostala jako malá barevná chlupatá kulička, která sa pořád bála. Dnes je jí 7 let, nás už sa nebojí a spí s námi v posteli.

Kubíčka si donesl domů bratr. Modrého anduláčka vlnkovaného, zatraceného hajzlíka. Ale všichni ho měli rádi. Bohužel, jednou ho mamina s bráškou nezavřeli do klece, ponechali bez dozoru napospas celému bytu a ten blbec se za doprovodu naší flegmatické Aishy zasebevraždil. Rybičky sú tišší společníci, kteří kdyby uměli mluvit, tak nechci ani pomyslet... Ještě jsme měli suchozemské želvičky. Jmenovali se Turbo a Stíhačka. Někam zdrhly a už je nikdo nikdy neviděl. A korele jménem Čiko? To by bylo na knížku

Devět: Mnoho autorů si díky svému blogování našlo nové kamarád, s nimiž se schází i vreálném životě. Máš také podobné zkušenosti?

Pár zajímavých přátel z interaktivního světa mám. S pár lidmi jsem se i sešla v ksicht to ksicht. Je málo blogerů, kteří i přesto, že na svém blogu o sobě napsali všechno, nemají odvahu se s někým na živo setkat. A ti, kteří tu odvahu našli? S těmi už jsme zcuka dali. Ale jsem tak vytížený člověk, že mě nejde vidět nikde jinde než v naší Alma mater, v posteli, v ordinaci a v kanálech. Uvidíme, co se změní na srazech blogerů z AK.

Deset: Desátá a poslední otázka. Jestliže chceš jakkoli nalákat čtenáře na svůj blog, doporučit jim, co je podle tebe z tvé tvorby nejlepší, máš možnost.

Napsala jsem toho až až. Jen abych ti nezahltila celú stránku. Čtenáři sa nalákají sami, až něco z mého repertoáru budú hledat se strycem Gúglem nebo bratránkem Sezamem. A co bych jim doporučila? Brát mě s rezervou. Jsem též enem hlúpý člověk a navíc pošahaná budúcí veterinářka, což si ostatně možou přečíst z rubriky Život studenta, Jak jsem se... apod. ;-)
Děkuji za rozhovor, přeji hezký den, rukám klid a nohy v teple.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře