Selhání

26. listopad 2011 | 13.27 |

Jakmile se konečně ocitl před jeskyní, kterou tak dlouho hledal, zalezl si do ní. Využil její hloubky, její všeobjímající tmy a nechal se jí pohltit. Skrýt se tou tmou před světem, který mu tolik ublížil. Ach, jak rád by vrátil čas a změnil svoje činy. Jenže, bohužel to nešlo. Musel se smířit s následky svého nerozvážného chování. Vztekle sevřel ruce pěst. Dlouho neupravované nehty se mu zaryly do dlaní, ale to on nevnímal. Jediné, co teď dokázal cítit, byl pocit ponížení. Ach, proč on, za co tak musí trpět? Vždyť šlo jenom o pár hloupých vteřin, které mu zničily život.

Schoulil se do klubíčka, přitiskl se na chladnou a vlhkou stěnu jeskyně. Hlava mu volně klesla na hruď a on zavřel oči, aby si mohl v klidu promítnout události posledních dnů. Nic z toho, co se mu stalo, nedávalo smysl. Ale které jeho činy smysl dávaly? Žádné. Vždycky jednal za pochodu, nikdy si nic nepromýšlel a bral to, co mu život přinesl. Navíc měl tu výhodu, že byl šlechticem, tudíž patřil mezi nedotknutelné. Mezi elitu, které projde všechno. Jenže tentokrát i na něj došlo.

Mnohokrát se vydával se svými přáteli na bujaré večírky plné krásných dam, dobrého jídla a lahodného pití. Někdy se mu podařilo svést šlechtičnu, jejíž manžel se pak snažil zjistit jméno toho, kdo z něj udělal paroháče. Nejvtipnější na tom byla skutečnost, že jej mnohdy brali jako někoho důvěryhodného, jako někoho, komu mohou věřit a kdo jim pomůže. Kdyby tak věděli. V duchu se smál. Radoval se, že má navrch ale přesto nedokázal odolat, aby je dál netýral. Aby jim nepodsouval falešné informace. Mohl tahat za nitky a to on rád.

K jeho smůle však na něj přišli, a to dřív než čekal. S nechutí si vzpomněl na rčení, že lež má krátké nohy a moc daleko neuteče. Zřejmě se zakládá na pravdě. A to si myslel, že jemu se nemůže nic stát.

Nakonec jej odhalil jeho největší odpůrce, který po něm šel, jak slepice po flusu. Nedal si pokoj, dokud ho nenachytal, dokud nezískal svůj vytoužený důkaz a mohl ho potopit. Teď se z něho stal zločinec, po němž pátrá všechna královská policie, a to jenom protože se mu podařilo svést královu dceru. No co, vždyť už stejně dávno nepatřila mezi nevinná stvoření. Ale díky tomuhle flirtu jej hledali všichni, kterým nějak ublížil, a kteří se díky tomuhle přešlapu o tom dozvěděli.

Uvnitř něj všechno nad tou nespravedlností křičelo, bouřilo se. Dělal to tak každý, tak proč zrovna on musí trpět? Jen protože se vyspal s královskou dcerou? Jen protože byl jiný a chtěl od života víc, než jen co mu nabízela aristokratická společnost?

Když se tak tisknul k chladné stěně, smutně vzpomínal na ty zlaté časy. Kolik dní, týdnů či měsíců od té doby uběhlo? Netušil. Dny přestal počítat. Žil z minuty na minutu a byl pořád ve střehu. Během vteřiny se z nejvyššího společenského žebříčku dostal na nejnižší. Stal se psancem, který si nezasluhuje soucit. Nejhorší na tom byla skutečnost, že jej odsoudila i rodina. To bolelo nejvíc. Aspoň u nich čekal podporu, ale místo ní dostal dýkou do zad.

Potřásl hlavou, aby zaplašil zlé myšlenky. Když se dostane za hranice, bude líp a znovu se pokusí získat svoje postavení. Přesto již teď věděl, že se už nikdy nevzpamatuje z toho, jak se k němu rodina zachovala. Ta je tu přeci od toho, aby své členy podporovala, i když s jejich chováním nesouhlasí. Tenhle šrám, tuhle ránu bude mít na duši do konce život. A nezmění se to pouhým útěkem za hranice. Uvnitř bude vědět, že nejbližší na něj budou vzpomínat jako na zločince, jako na někoho, kdo je zklamal a zostudil. A to jeho duši bolelo mnohem víc, než fakt, že přišel o šlechtické postavení.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře