Dryáda 2

1. leden 2012 | 18.59 |
› 

Kdo nečetl první část, tak ji najde zde.

DryádaMargerit si spokojeně zamnula ruce. Konečně nastal poslední den všech jejich plánů. Konečně ji její práce přinese zasloužené ovoce. Jen nedokázala pochopit dceřin zachmuřený obličej, který nasazovala pokaždé, když začala mluvit o svatbě. Je bohatá, má vysoké společenské postavení, tak co by chtěla víc? Jiné dívky by skákaly radostí.  Možná, že byl starší, možná, že ho neznala, ale to by se časem změnilo. Povzdechla si. Dceřin tichý protest bylo to jediné, co Margerit radost z dosažených úspěchů kazilo. Ona sama taky žila v domluveném manželství a nikdy si nestěžovala. Nebil ji, byl na ni hodný a dopřával ji všechno, co chtěla, tak nemohla pochopit, proč se Marion sňatku tak brání. Holt, je ta mladší generace si myslí, že může všechno. Za jejích mladých let by si tohle chování nemohli nikdy dovolit. Pokud ano, tak by rodiče vzali rákosku a ztřískali je.

"Tak už si vymyslela, co s těmi získanými penězi? Přijde mi, že jediný, kdo má z dohodnutého sňatku radost jsi ty." Ozval se z druhé konci místnosti hlas jejího manžela. Margerit sebou vyděšeně trhla. Neměla tušení, že tu kromě ní někdo ještě je.

"Vidíš to moc černě. Marion je moc rozmazlená a musí si začít zvykat na myšlenku, že ne všechno bude podle jejích představ. Navíc, její budoucí manžel patří mezi vyšší šlechtu, takže to znamená postup nejenom pro ni, ale i pro nás."

"Jistě, ale bude naše dcera šťastná? Pokud mě paměť neklame, tak ty si z našeho sňatku také nadšená nebyla a teď do stejné věci nutíš tvoji dceru? Jeden by řekl, že v tomhle budeš chápavější."

"Nu, uznávám, že jsem byla stejně divoká, ale zvykla jsem si a dá se říct, že jsem i šťastná."

"Ale miluješ mě? Vždyť o lásce sní každá mladá dívka.

" Do hlasu jejího muže se vkradl náznak smutku. Jindy klidný a hluboký hlas se trochu zachvěl při vzpomínce na dobu, kdy mu jeho mladá paní dávala okatě najevo, jak je jí proti srsti.

"Mladá už nejsem a myšlení se mi taky změnilo. Navíc jsem tě po těch letech přeci jenom poznala lépe a nejsi takový suchar, za jakého jsem tě měla. Takže ano, dá se říct, že tě miluju."

"Jenže, kde Marion je? Celé dny mizí neznámo kam, ale díky mým sluhům vím, že jde jen do lesa, kde zřejmě přemýšlí. S nikým se nestýká, ale je den ode dne smutnější a vysvětluj mladému člověku, který má své sny, že je musí pohřbít pro dobro jiných. Neměli bychom si s ní přeci jenom promluvit?"

"Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad? Vzpomeň si, jak naše rozmluva dopadla minule." Odvětila Margerit, odložila vyšívání a přešla k muži, který seděl v křesle a zamyšleně hleděl do vyhaslého krbu.

Vzpomínal si. Nemohl ji doteď vymazat z paměti. Jednalo se o jejich druhé střetnutí poté, co Marion oznámili, že se bude vdávat. Na rozdíl od své ženy ze sňatku tak nadšený nebyl. Jenže byla jejich nejstarším dítětem a musela nést zodpovědnost a přizpůsobit se rozhodnutí rodičů. Tak to bohužel bylo ve společnosti těch bohatších. Nezáleželo na touze jejich srdce, záleželo jen na tom, jak výhodně se provdají. Volilo se podle majetku a postavení. Málokdy se stávalo, že by se uzavřel sňatek z čisté lásky. Ta v posledních desetiletích existovala skutečně jen v pohádkách.

"Zbytečně bych ji netrápil. Už takhle s námi odmítá promluvit jediné slovo. Nicméně, dnes by se ze svých procházek měla vrátit dřív, aby se vyspala na zítřek. Vím, kde je, takže pro ni pošlu jednoho ze sluhů."

"Dobrá," přikývla Margerit a vstala. "Půjdu zatím připravit jídelníček na zítřek."

"A Marcusi," dodala ještě. "Nezapomeň tentokrát naší dceři domluvit. Vím, že to pořád odkládáš, protože ji lituješ."

"Vím, vím," zamumlal v odpověď, ale do očí se ženě nepodíval.

"Můj pane, je mi líto, ale vaši dceru jsme nikde nenašli. Šli jsme na její oblíbené místo, ale tam nebyla, zůstal tam jen její plášť, jinak nikde nikdo. Potom jsme prohledali i nejbližší část lesa, ale nezůstaly po ní žádné stopy, které by nám ukázaly směr, kudy bychom se měli dát." Sluhův obličej byl zarudlý a zborcený potem a při mluvení se musel opírat o stěnu, aby se udržel ve stoje. "Skoro to vypadá, jakoby se propadla do země." Zakončil znaveně.

"Jak zmizela? Nedávno jste mi hlásili, že je na svém obvyklém místě, tak za tak krátkou dobu se nemohla dostat moc daleko." Ke konci už skoro křičel, ale pořád se ještě ovládal. Nechtěl si svoji zlost vybíjet na někom, kdo za jeho selhání nemohl. Jestli utekla, jestli se jí něco stalo...měli ji víc hlídat.

"Nevíme, ale hledáme dál. Poslal jsem jezdce do vzdálenosti několika kilometrů, také psy, ale zatím od nich nemáme žádné zprávy.

Marcus vstal a vztekle prašti pěstí do opěradla. Proč? Proč musela utéct? Snažil se vymyslet, co dál, ale vztek a nervozita mu bránily v jasném rozvažování.

"Připravte mi koně, podívám se po ni také. Ať hledají dál. Uvidíme, zda něco zjistíme."

"Marcusi, co se stalo? Nikdo mi nechce nic říct."

"Stalo se to, co jsme si nechtěli připustit. Tedy skutečnost, že naše Marion si svoje sny jen tak vzít nenechá. Vypadá to, že utekla."

Víc manželce neřekl a nechal ji tam stát s otevřenou pusou, vytřeštěnýma očima a pravou rukou nataženou ve vzduchu. Ta ji vzápětí klesla, a když zavíral dveře, dolehl k němu její pláč. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

Komentáře