Zimní paní

Vcházím na okraj svahu, hledím dolů
a snažím se dohlédnout dovnitř mne známé chalupy.
Ta dřevěná budova, prostá se může zdát snad,
ale uvnitř zřím ten nejkrásnější diamant.

Nemohu jej vidět, přesto vím, že tam dlí,
a co mé srdci ničí,
je to, že je mi navždy vzdálený.
Můj osud s tím jeho nesmí být nikdy svázaný.

Rok co rok, ve stejný čas, na témže místě,
se snažím zrakem svým překonat bílý sen.
Ten sen je prchavý a nestálý.
On je důvodem mého prokletí.

Odvracím zrak, natahuji ruce
a přede mnou stojí moji ledoví služebníci.
Jsou stejní já, žijí jen v zimní čas,
přesto jsem já jejich paní zas.

Rok co rok, ve stejný čas, na témže místě,
roznáším po zemi sněhové závěje.
Všechno ke spánku se ukládá,
                                                                                                    nabírá síly a nadějně čeká na návrat jara.

Ji nikdo nevítá, jen tu a tam děti,
Jež si rády na sněhu hrají.
Většinou však ji se smutkem v očích vítají
a modlí se, ať ji již více nevidí.

Už se neptá proč, už chápe jejich chlad.
Přesto však musí po zemi rozprostřít svůj sněhový plášť.
Jen jednou selhala, jen jednou zatoužila.

Jen jednou pravidla porušila
a již nikdy klidu nenalezla.
Rok co rok, ve stejný čas, na témže místě,
před chalupou stojící pod strání,
která se nikdy nestane domovem
Zimní paní, bloudící.

Oobrázek jsem si vypůjčila od ilustrátorky Aleny Kubíkové, kterou můžete najít na jejích oficiálních stránkách.