Olomouc, týden u Awii

20. říjen 2011 | 17.01 |

Další poznávací týden od 2. srpna do 6. srpna 2010, z nadpisu je jasné, že jsem ho trávila procházkami po městě Olomouc. Zážitků mám dost, tak proč o tom nenapsat., navíc s Awiou se člověk nenudí a s jejími zvířátky taktéž. Dnes zase mizím do jakési části za Prahu k Marki, takže tu bude poněkud mrtvo. 

Znovu se omlouvám, že tu budu nějaký čas spamovat titulní stranu píše, pokusím se to omezit.

Jelikož nemám moc příležitostí, abych k tomu abych využila služeb jízdu vlakem, tak jsem si cestu k Awie vyloženě užívala. Horké chvilky nastaly jenom v okamžiku, kdy jsem se včas snažila dostat k vlaku a nějak dostat svoji tašku bezpečně do jednoho z kupé. Nakonec jsem si přisedla k jedné slečně. V duchu jsem však vzpomínala na zlaté chorvatské dopravní prostředky a božskou klimatizaci, která tady vyloženě chyběla. Nejvíc mě zarážel průvodčí, jenž s oblibou zavíral okna v chodbě, a cestující je pak s oblibou otvírali, protože ve vlaku bylo nedýchatelno.

Během cesty se slečna rozpovídala a docela mě překvapilo, že já, které mi chvíli trvá, než si zvyknu na neznámé lidi, jsem se s ní dala bez problémů do řeči. Počáteční zaražení téměř ihned zmizelo a po zbytek cesty jsme se bavily, jako kdybychom se znaly delší dobu. Ona mi vyprávěla o tom, odkud jede, jakou má brigádu a kde studuje, pak poradila, na jaké olomoucké památky bychom se mohly zajít podívat. Já zase chvíli mluvila o sobě. Když jsme přijeli do Olomouce, tak jsme se domluvily na pátek, že bychom mohly spolu jet i domů.

0001pt;text-align: justify;line-height:normal">Awia již čekala v hale hlavního nádraží, a když mě zmerčila, odvedla mě za jejím tatínkem, jenž nás potom odvezl k nim domů. První dva dny, což znamená pondělí a úterý se nic moc zvláštního nedělo, protože Awie nebylo zrovna nejlépe. Tudíž jsme buď prokecaly anebo propsaly většinu času.

Vesnice, kde žije je příjemná, v sympatickém prostředí (což znamená daleko od ruchu velkoměsta) a s nepříliš velkým počtem obyvatel. Do jejího rodiště se dá dostat jen vlakem, autobus k nim sice jezdí, ale jinam než bylo potřeba. V úterý se toho moc nenachodilo, díky vydatnému dešti a Awia na tom přeci jenom nebyla po zdravotní stránce natolik dobře, aby mohla skotačit pod kapkami deště.

Další den už byl lepší. Z vesnice se vlakem vyjíždělo kolem jedné, směr historická část Olomouce. Od vlakového nádraží se šlo nejdříve směrem k letadlu, které zde mají jako restauraci. I když jsem to fotila, fotka nějakým záhadným způsobem vysublimovala a prostě tam nebyla. Zabít málo. Potom, náš drahoušek foťáček chcípl hned po pár snímcích. Tak jsem aspoň okouněla památky a přemýšlela, co stojí za zvěčnění. I když mě zaujme všechno, co se připomíná doby minulé. Takže olomoucké náměstí s orlojem se stalo povinností, jakási vyhlídková věž, na kterou jsme sice s Awiou vystoupaly, ale ani jedna sme nedokázaly překonat strach z té dřevěné podlahy nahoře, jíž bylo potřeba překonat k tomu, abychom se dostaly ještě výše.

Málem bych zapoměla na koupání jejího kocourka, který se vrátil a vypadal, jako kdyby se v něčem vyválel a taky moc nevoněl. Takže došlo na koupání, tedy až poté, co ho Awia sladce nalákala k sobě, a uchvátila do svých spárů. Netušila jsem, že umí použít takto medově sladký hlásek. U koupele jsme byly tři a přesto jsme ho nakonec nedokázaly udržet, ten sveřepý výraz s jakým se snažil uniknout svým mučitelům. Bylo mi ho líto.

Jakousi dominantou tohoto města jsou kašny. Mají jich tam požehnaně. Ta, kterou mám zvěčněnou, se jmenuje Caesarova kašna. Poté jsou tu k vidění různé kostely a chrámy. Mně osobně zaujaly různé domy, které se nacházejí v modernější části města a působí tam jako pěst na oko. Nemyšleno ve zlém.

Málem bych zapomněla na pizzerii, do níž mě Awia zatáhla, protože měla hlad, a když se nenají, je pěknej bručoun. Nemusím se snad ani zmiňovat, že jsme obě dvě skončily u pizzy. Jen mě udivila samotná stavba, protože střecha je porostlá trávou a vnitřek připomíná přestavěný sklep. I kdybyste mě zabili, na název si nevzpomenu.

Za zmínku stojí kostel Panny Marie Sněžné, jenž je postavený v barokním stylu. Vnitřek je nádherný, barvy jsou laděné tak, aby nepůsobily kýčovitým dojmem. Neodolala jsem a fascinovaně zírala na strop. Ta živost ztvárněného výjevu je prostě dokonalá. Samozřejmostí je katedrála sv. Václava, Přemyslovský palác a mnoho dalšího.

Jop, taky jsme zavítaly do místního parku, kde jsou zbytky hradeb, a pak hurá domů.

Další den výlet na svatý Kopeček, kam se vyjíždělo opět kolem jedné hodiny. Menším zádrhelem byl autobus, jenž tam jezdí. Naštěstí jsme ho našly rychle a kupodivu jsme ani nemusely dlouho čekat, protože jel hned po našem příchodu. Po příjezdu na svatý Kopeček jsme vystoupaly nahoru, kde jsme nejdříve prošly okolo stánků pro turisty, a pak směr barokní stavba Bazilika minor. Pro příště bych si měla zjistit, zda se uvnitř smí či nesmí fotit, abych potom nenadávala, že toho moc nemám. Nicméně, fotit se smělo, ale to jsem zjistila až druhý den na to. Nicméně, místo je to nádherné a když se otočíte, máte celou Olomouc jako na dlani.

Taky jsem měla za úkol sehnat nějaký hrníček s jakoukoliv olomouckou stavbou. Jelikož jsem v městě nic nenašla, popadla jsem v těch stáncích první, který mi padl do oka, a nakonec slavil úspěch. Naše prohlídka byla zakončena nájezdem na nedalekou restauraci U Macků. Obě dvě jsme si daly smažený kuřecí řízek, já s kroketami, Awia tradiční hranolky.

Je jenom škoda, že takovéto dny utíkají jako voda a než se člověk naděje, musí se znovu vydat na cestu ke svému domovu. Moc se mi nechtělo, a nebyl to jenom fakt, že zase pršelo. Lenost jsem nicméně překonala a úspěšně dorazila domů. Tentokrát jsem takové štěstí na spolucestující neměla, a ve vagonu skončila s rozkřičenými a zpívajícími dětmi, plus Italkami, které se smáli naprosto všemu. Vážně zážitek a blahem jsme slintali i v okamžiku, kdy vlak zamrzl na delší čas uprostřed tunelu. Není nad cesty vlakem zpestřené cestujícími.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Olomouc, týden u Awii monica otmili 30. 10. 2011 - 14:26